Zrod motorové tříkolky, kterou dnes každý zná pod jménem Velorex, trval dlouho a vůbec nebyl jednoduchý. Navíc tomuto projektu málokdo věřil. Například věhlasný konstruktér motocyklů strakonické firmy ČZ J.F. Koch po prohlídce prototypu bratrům Stránským sdělil, že nejlepší by bylo polít to celé benzínem a zapálit. Přesto se nakonec jejich projekt realizoval a tříkolové Velorexy vyjížděly za zákazníky celá dvě desetiletí.

Na přehled historie tohoto vozu se můžete podívat do naší fotogalerie.

Bratry Stránské od sebe dělilo deset let - starší František se narodil v roce 1914, mladší Mojmír v roce 1924. Světlo světa spatřil v obci Parník nedaleko České Třebové. Právě toto místo je s historií legendárního vozidla nerozlučně spojeno.

Právě zde během druhé světové války bratři takový dopravní prostředek vymysleli a zkonstruovali první prototypy. Dostaly jméno OS-KAR, což je je přesmyčka zkrakty Kára na ose. Už tehdy se samozřejmě jednalo o tříkolku, přičemž obě přední kola se řídila pomocí volantu a zadní kolo poháněl motor z motocyklu.

Původně chtěli, aby hmotnost vozidla s motorem o kubatuře do 100 cm3 nepřesáhla hranici jedné stovky kilogramů. Povrch kostry svařené z trubek tvořil duralový plech. Snaha o minimalizaci hmotnosti ovšem znamenala, že řada dílů byla poddimenzovaná, což následně vedlo k četným poruchám. Navíc duralový plech způsoboval při jízdě nadměrný hluk, a tak ho nakonec nahradili plátnem. Původně tím pro výrobu montérek, pak přešli na koženku.

Po skončení války založili firmu Moto-velo-sport a své tříkolky začali vyrábět v malých sériích pro zákazníky. Dokonce na svůj produkt získali patentovou ochranu.

Do jejich podnikatelských plánů však záhy zasáhla změna režimu v roce 1948. Pokud by přistoupili na nabídku členství v komunistické straně, tak by zřejmě mohli ve své činnosti pokračovat více méně bez omezení. Jenže, to nechtěli. Jako spásný nápad se nakonec ukázalo nabídnout vozidlo jako vhodný dopravní prostředek pro invalidy. Oskara tak nechali otypovat jakožto "specielní motorovou tříkolku pro invalidy a válečné poškozence".

O tento projekt projevilo zájem Velodružstvo z Hradce Králové. Bratři Stránští proto v roce 1950 požádali o znárodnění své firmy a přesně 22. ledna 1951 byla jejich dílna s označením Závod 09 Parník začleněna do Velodružstva.

Zájem předčil očekávání

Nejprve zde pracovali jen tři dělníci, později šest, ale brzy se ukázalo, že poptávka bude mnohem větší. Začaly se proto hledat větší výrobní prostory. Jako vhodný se nakonec ukázal objekt bývalé výrobny kuchyňského nábytku v Solnici na Rychnovsku. Výroba se tam rozběhla na přelomu léta a podzimu roku 1952. To už se jednalo o sériovou produkci a měsíčně odtud za svými zákazníky zamířilo třicet až čtyřicet zbrusu nových tříkolek.

Stejně jako u prvních prototypů byl základem tříkolky Velorex Oskar 54 rám z ohýbaných ocelových trubek, na jehož zadní části byl upevněn motor. Jednalo se o dvoudobý jednoválec Jawa s objemem 246,5 cm3 a výkonem devíti koňských sil. Spojen byl se čtyřstupňovou převodovkou. Chlazení bylo vzduchem a v případě potřeby ho podporoval větrák.

Mechanicky ovládané bubnové brzdy byly instalovány na všechna tři kola. Velorex Oskar spotřebovával na každých sto kilometrů jízdy čtyři až šest litrů směsi benzinu s olejem.

Vozidlo s délkou 325 centimetrů byl určeno pro přepravu dvou vedle sebe sedících osob. Pohotovostní hmotnost činila pouhých 205 kilogramů a povolené užitečné zatížení bylo 190 kilogramů.

Dramatické změny přinesl rok 1954. Při zkušební jízdě zahynul v lednu starší z obou bratrů. V březnu pak došlo ke změně označení vozidla. Úřad pro patenty a vynálezy zaregistroval ochrannou známku Velorex a té doby se vozy nabízely s tímto jménem.

V té době se také změnil vzhled vozidla. Střecha se protáhla až nad motorový prostor. Další modernizací bylo například využití  jiných kol, díky čemuž se od roku 1956 vozidlo přejmenovalo na Velorex 16/250.

V roce 1961 pak došlo k dalšímu stěhování výroby. Novým místem vzniku Velorexů se stal Rychnov nad Kněžnou. Tam se v roce 1963 přestalo s montáží typu 16/150 a naběhla produkce vozítek s jinými motory. Jakými - to prozrazují označení 16/175 a 16/350. Objem roční výroby pak dosáhl až 1200 kusů.

Výroba tříkolky skončila v roce 1971. Za dvacet let jich bylo smontováno více než patnáct tisíc.