V současné době nejčastěji lidé platí pokuty za překročení rychlosti v důsledku činnosti kamer pro úsekové měření. Dopravní policie však využívala a využívá jiná elektronická zařízení. Prohlédnout si je můžete v naší fotogalerii.

Jeden z prvních typů, který se objevil ve výbavě hlídek dopravní služby Veřejné bezpečnosti, nesl označení Mužík. Šlo o kufříkový přístroj, který musel být napájen z externí baterie. Měřil na elektromechanickém principu a bylo jej možno používat ve dvou rychlostních pásmech - od 25 do 90, případně od 55 do 160 kilometrů v hodině.

Následně se motoristé mohli setkat s radarem polské výroby Speed Meter. Policisté rychlost měřených vozidel odečítali z míry výchylky ručičky měřícího přístroje. Zvládal to rozmezí nula až sto padesát kilometrů v hodině.  V činnosti byl hlavně na konci šedesátých let, kdy už ho začal nahrazovat produkt tuzemské firmy Ramet z Kunovic. Ta, mimochodem, tato nepopulární zařízení vyrábí dodnes.

Radar Ramer II byl používán dlouhou dobu. Setkávat se s ním mohli motoristé až do začátku devadesátých let. Měřil v rychlostech od 30 do 120 kilometrů a policista byl na překročení nastavené hranice upozorněn zvukovou výstrahou. Pro motoristy bylo výhodou, že uměl měřit pouze do vzdálenosti 25 metrů, takže pozorný řidič před ním stačil zabrzdit.

Laser měřil skoro na dva kilometry

Na konci sedmdesátých let pak Veřejná bezpečnost vyfasovala modernější typ radaru - Ramer 3F. Měl několik předností - jednak poprvé plnil mezinárodní normu pro tato zařízení a jednak se zvýšil rozsah měření rychlosti. Dokázal to od 20 do 199 kilometrů v hodině. Navíc mohl měřit jak přijíždějící, tak i odjíždějící vozidla a současně přestupky dokumentoval. Součástí byl totiž fotoaparát s bleskem a kinofilmový pás s délkou sedmnáct metrů.

Už po pádu komunistického režimu se začal používat typ Ramer 7F-V. Mezi jeho přednosti (z hlediska policie) bylo zpřesnění tolerance v měření. V rychlostech do sta kilometrů v hodině to bylo plus či mínus tři kilometry v hodině, nad toto tempo pak plus, mínus tři procenta. Také již uměl do fotografie vepsat čas a místo zachyceného přestupku.

Ještě lepší byl z hlediska odchylky již velmi moderní laserový měřič ProLaser 3. Ta činila nejvíce 2 kilometry v hodině, případně plus či mínus dvě procenta. Směrem k měřenému vozidlu vysílal v neviditelném infračerveném spektru paprsek a ten se pak po odrazu zachycoval v optice přístroje. "Zákeřné" pro motoristy bylo, že policista ho mohl používat až ze vzdálenosti 1800 metrů. Poradil si s objekty, které se pohybovaly od 5 do 320 kilometrů v hodině.

V muzeu si pak lze zblízka prohlédnout rovněž dobře známé šedivé plechové budky. Do nich se svého času instaloval plně automatický přístroj 7M-S. Těch však nebylo dostatek, proto se nacházel vždy jen v jedné z několika skříní instalovaných podél komunikací. Motoristé však obvykle nevěděli, kde aktuálně je, takže preventivně zpomalovali u každé.