Range extender neboli prodlužovač dojezdu. Tento způsob využití spalovacího motoru v současnosti využívá například poslední generace Hondy Jazz. V podstatě se po nastartování vozu (v případě Hondy to sice neplatí bezvýhradně, ale ve většině jízdních situací ano) sice spustí benzinový agregát, ale ten nepohání kola. Prostřednictím generátoru vyrábí elektřinu, kterou pak využije trakční elektromotor. Navíc je v útrobách instalována baterie, v níž se ukládají přebytky elektřiny vzniklé díky rekuperaci při zpomalování.

Zní to sofistikovaně a velmi moderně, že? Nicméně, prakticky identický systém si nechal patentovat v roce 1927 český továrník a vynálezce Josef Sousedík. Na jeho vozy se můžete podívat do naší fotogalerie.

Vycházel z myšlenky, že automobily se spalovací motory během drtivé většiny času jejich provozování zdaleka nevyužívají maximální instalovaný výkon. Ten je vlastně zapotřebí pouze při rozjezdu, stoupání do vrchu nebo při potřebě prudké akcelerace. Vyřešit tento problém podle něho může hybridní vůz, kdy malý spalovací motor pracující v optimálních otáčkách vyrobí elektřinu pro aktuální jízdní potřeby a současně je v autě ještě namontovaná baterie se zásobou energie využitelné při výše zmíněných situacích.

Kromě toho je tento valašský génius tvůrcem také v současnosti hojně využívaného principu jednoho pedálu. Díky tomu, že elektromobil, případně hybridní vůz po sejmutí nohy z plynového pedálu zpomaluje při využití vysoké míry rekuperace rekuperace velmi razantně, není vlastně zapotřebí klasická nožní brzda. Tu také Sousedíkův hybrid vůbec neměl.

V útrobách vozu se nacházel zážehový jednoválec s objemem přibližně 350 cm3. Ten pak roztáčel dynamo a elektřina z něho proudila na čtyři elektromotory instalované v nábojích kol. Každý z nich měl výkon 4,4 kW. Momentálně nepotřebná elektrická energie se ukládala v olověných akumulátorech.

I letadlo s kolmým startem…

Myšlenku nábojových elektromotorů však Sousedík v pozdějších letech opustil. A místo k hybridnímu pohonu se přikláněl k čistě elektrickému. Na přelomu třicátých a čtyřicátých letech proto vyvíjel elektromobil vzniklý přestavbou z běžné Tatry 57A, která je i laické veřejnosti známá pod přezdívkou Hadimrška.

Nejprve počítal s využitím dvou slabších elektromotorů, druhá verze již měla jediný. Měl špičkový výkon patnáct koní, což stačilo na maximální rychlost 60 kilometrů v hodině. Baterie sestavená z alkalických článků uchovávala zásobu elektřiny na ujetí přibližně šedesáti kilometrů.

Tato jeho silniční vozidla se však do provozu nikdy nedostala, na rozdíl od dalšího jeho nápadu, kterým byl pohonný systém pro rychlíkovou lokomotivu Slovenská strela.

Život Josefa Sousedíka, který byl původně vlastníkem elektrotechnické firmy ve Vsetíně a později po vynuceném prodeji společnosti Ringoffer-Tatra jejím ředitelem, skončil tragicky. Gestapo tušilo, že je zapojený do protifašistického odboje, a proto ho často povolávalo k výslechu. Při jednom z nich se Sousedík dostal do potyčky s důstojníkem německé státní policie a ten ho v prosinci roku 1944 zastřelil.

Jako odkaz po sobě zanechal více než padesátku patentů z oblasti elektrotechniky a strojírenství, přičemž některé z nich měly celosvětovou platnost. Mezi ty "neautomobilové" patří například elektrické lodní kormidlo nebo letoun s kolmým startem.