Příběh nejdelší Felicie se prý začal rodit při sklence vína. „Tehdy jsme seděli se zástupci vývojového centra mladoboleslavské automobilky Škoda Auto a chlapi utrousili, že do klasického pick-upu, tedy vozu Škoda Felicia Pick-up se nevejde kyslíková láhev na svařování. Prý chybělo dvacet centimetrů. Inženýr Václav Novák z Česany se tehdy zmínil, že to vyřešili - vymysleli delší úložný prostor. Jenže se nevešel do lakovny. Mně v tu chvíli blesklo hlavou, že bych to mohl zkusit. Tak jim povídám, že bych tenhle typ od nich převzal a začal to vyrábět sám,“ vzpomíná na rok 1997 bývalý automobilový závodník a podnikatel Jaroslav Jelínek.

V té době se Jelínek domníval, že bude na voze kooperovat s automobilkou, avšak poté přišlo rozhodnutí, že Škoda touto cestou nepůjde a pokud Jelínek chce vyrábět vozy, ať si je vyrábí sám. „Já už byl do projektu tak zažranej, že jsem se myšlenky nevzdal. Na ministerstvu dopravy jsem si obstaral podmínky, které musím splnit a požádal jsem také příslušný úřad ve Washingtonu o přidělení VIN kódu potřebného pro výrobu nového vozu. Stálo mě to tehdy 3500 dolarů a to povolení i VIN začínající TN9… mám dodnes,“ usmívá se Jelínek. Musel také vymyslet své vlastní logo, protože to tradiční Škoda použít nesměl, Název vozu byl tedy nakonec J. Laureta.

Většinu dílů Jelínek nakupoval z automobilky, skelety se svařovaly ve specializované firmě v Uherském Hradišti. Tam se také lisovaly prodloužené bočnice karoserie a části podlahy. Skelety pak putovaly do Avie v pražských Letňanech, kde prošly ochrannou kataforézní lázní.

„Musím říci, že většinou se všude ke mně chovali velice vstřícně. Přijel jsem třeba do Avie a sešel se s údržbáři. Mimochodem údržbáři byli vždy ti nejvstřícnější. Vytáhl jsem láhev rumu a kafe a vše jsme probrali. Vůz byl ale dlouhý a nevešel se do prostoru, kde se měl namáčet do ochranné lázně. Jak jsme se družně bavili, tak jednoho z nich napadlo, že by se karoserie mohla dát dovnitř šikmo. Chlapy to tak chytlo, že jsem druhý den přivezl karoserii na zkoušku a za týden mi volali, abych zase přijel jako minule, mysleli samozřejmě, že i s rumem a kávou, a že to mají vyřešeno,“ směje se při vzpomínce Jelínek.

Interiér s prostorem pro rakev

Rakev i pacienti se vešli bez problémů

Kompletace pak probíhala v Jelínkově mladoboleslavské dílně. „Ve Škodovce jsme si objednali dodávku 2000 pick-upů a začali hledat díry na trhu. Zjistili jsme, že pohřební ústavy využívají Škodu 1203, která je zbytečně velká, a navíc jejich výroba byla u konce,“ vzpomíná Jelínek. Zajel do Liberce za kamarádem, který měl výrobnu na rakve, a vše prozkoumal. Zjistil, že rozměrově vše sedí, a tak se objevily vozy pro pohřební ústavy. Po nich následovaly i sanitní vozy a servisní automobily.

Představení prvního vyrobeného kusu se účastnil i tehdejší šéf autombilky Vratislav Kulhánek.V roce 2001 musel být ale projekt zastaven, protože automobilka skončila s výrobou pick-upů. „Škodovka byla ochotná mi prodat zařízení na jejich výrobu, ale pro mě to bylo cenově nedostupné, takže jsme museli skončit.

Celkem jsme za ty dva roky vyrobili téměř 200 klasických nástaveb, asi čtyři desítky pohřebáků a pětadvacet sanit. Několik jich stále ještě jezdí,“ říká Jelínek.

Jaroslav Jelínek ve své mladoboleslavské firmě Laureta prodává i dnes, kdy je mu 81 let. Když byl nucen skončit s výrobou vozů J. Laureta jeho podnikavá povaha ho poslala do dalšího dobrodružství. Nedaleko Mladé Boleslavi v obci Vinařice si koupil ruinu zámečku a tu začal opravovat. A aby toho neměl málo, začal létat na ultralightu. „Kdysi jsme toužil být armádním pilotem, ale tam jsme se nedostal. Tak jsem se ocitl v místním aeroklubu,“ uzavírá.