NAMI ET8 (1960)

Touha pokořit hluboký sníh vedla k nejednomu neortodoxnímu řešení. Nahradit úzké pneumatiky na obvodu rámu válci pod ním však, buďme féroví, nepochází z hlavy sovětských inženýrů. Toto řešení si vypůjčili od nenáviděných amerických kolegů. Na konci padesátých let vznikl v zemi neomezených možností (teď mám na mysli USA) FWD Terracruzer s gumovými válci umístěnými na dvou nápravách po čtveřicích pod vozem.

Jen co Američané nápad zavrhli, Sověti představili svůj vlastní prototyp, který byl tomu americkému až nápadně podobný. Na žebřinovém rámu se usídlil výkonný vojenský osmiválec a přes diferenciál v šasi posílal výkon na dvě nápravy, přičemž ta přední byla natáčecí pomocí hydrauliky.

NAMI ET8.

Každá z náprav byla osazena čtveřicí pryžových válců s nízkým tlakem o šířce shodné s průměrem, tedy 1,2 metru. Každý pryžový válec měl uvnitř vestavěnou bubnovou brzdu a byl poháněn ozubeným mechanizmem. Ačkoliv jednoznačnou výhodou vozu byla slušná světlá výška, nakonec v očích odborné poroty převážily některé nevýhody. Mezi ně patřily takové drobnosti jako výška umístění těžiště vozu přesahující jeden metr, poloměr otáčení 15 metrů, pohotovostní hmotnost přesahující dvanáct tun a nakonec i komplikovaná technika, která nesdílela téměř žádné komponenty se sériovými stroji tehdejší sovětské výroby.

Ačkoliv podle měřítek armády smělý prototyp neupěl, posloužil jako základ pozdějších experimentů s širokými pneumatikami, které mimo jiné umožnili vznik takového klenotu jakým je UaZ-469 s pneumatikou zvíci řidičových dveří.

ZiL PEU 1 a PEU 2 (1966)

Nakonec bylo celé cvičení s třínápravovými ZiL-132 přeci jen k něčemu dobré. Kromě toho, že s konstrukcí s oddělenými hnacími skupinami pro levou a pravou stranu zvlášť později přišel ZiL-135L, jeden z prototypové řady se nakonec přeci jen dostal do malosériové výroby. Byl jím prototyp řady 132K, později přeznačený na PEU-1 a PEU-2.

Určení vozu bylo tak zajímavé, jak jen to v šedesátých letech bylo možné. Jeho hlavním cílem bylo sbírat kapsle satelitů, které se vrátily z pobytu na oběžné dráze. Nezapomínejme, že v šedesátých letech digitální fotografie neexistovala. Pokud jste chtěli vyfotit vzdálené nepřátelské území z vesmíru, museli jste pěkně postaru použít kinofilm. A ten se po rádiu poslat nedá. Špionážní družice pak měly návratová pouzdra, která bylo potřeba vyzvednout.

Zatímco Američané své snímky lovili z moře, Sověti věděli, že na Sibiři je při tajných operacích nikdo rušit nebude. Jenže jak se doprostřed pustiny dostat? Odpovědí bylo obojživelné vozidlo s dojezdem 900 km jakýmkoliv terénem.

ZiL PEU 2.

První verze měla na korbě pouze jeřáb a plochu pro uchycení cenného nákladu. S prvními pilotovanými lety do vesmíru vznikla varianta s pohodlnou vytápěnou kabinou, ke které se časem opět přidal naviják s ramenem.

O pohon se opět staral osvědčený benzínový osmiválec ZiL, spojený s hydroměničovou automatickou převodovkou a unikátním pohonem všech kol. Průchodnost terénem dále zlepšovaly kolové redukce a hladké dno plavby schopného trupu. Na palubě byl i pohon vodní tryskou a v posledních letech výroby vznikla dokonce verze poháněná plynovou turbínou. Za zmínku stojí i zajímavá součást palubní výbavy, kterou byla silná motorová pila ‚Družba‘ sloužící pro další zlepšení průchodnosti terénem.