Dnes dvaaosmdesátiletý Stanislav Synek je posledním žijícím členem výpravy expedice Tatra kolem světa. Na palubě speciálně upravené Tatry 815 Grand Tourist Caravan strávil tři roky a ujel zhruba 200 tisíc kilometrů. Výprava přes Evropu, Ameriku, Austrálii, Asii i Afriku nebyla jen jednoduchou cestou, muže zasáhlo věznění i smrt kolegy.

Téměř po 30 letech od návratu vydává Synek novou knihu o své cestě, kterou mu po příjezdu odmítli publikovat. Na další výpravu se navíc chystá další expedice Tatrou kolem světa 2, která bude po většinu času dvoučlenná. Právě při její prezentaci na polygonu v Kopřivnici jsme se Stanislavem Synkem vzpomínali, jaké to bylo vrátit se do úplně jiné země, než ze které kdysi vyrážel.

Kde jste byli během listopadové revoluce?
To si pamatuji naprosto přesně. Byli jsme na hranicích v Malawi. Průběh přechodu hranic po celém světě byl celkem překvapivě lehký, ale tohle byla výjimka. Taková klasická svévole úředníků, kteří se snaží buzerací cestovatelů získat něco ve svůj prospěch. Jednotlivě nás zvali k osobní prohlídce, při které jsme se museli svléknout až do trenýrek. Prohledávali nás a kladli nám nejrůznější otázky. Bylo to v takové chýši a z vedlejší najednou slyším rádio. Stojím tam skoro nahý a dozvídám se, že Jakeš odstoupil. V ten moment mi bylo jasné, že už to není něco, co by se mohlo jen tak zvrátit. Jinak jsme pak o listopadových událostech nevěděli celkem nic. Snad jen to, co jsme se dočetli v zahraničním tisku. Když jsme se vrátili domů v květnu 1990, bylo už dávno po všem.

Vrátili jste se do úplně jiné země. Jaké to bylo?
V ten moment jsme to ani příliš necítili. Byli jsme šťastní, že jsme doma. Nikdy nezapomenu na ten pocit, když jsme přijížděli z Rakouska a viděli Mikulov jak stojí na kopci. To byl krásný a silný zážitek.

Přece jen jste se ale vrátili do kapitalismu. Pomohla vám účast na expedici v profesním životě?
Kdybychom se vrátili dřív před listopadem 89, tak by to bylo jiné. Chystala se obrovská sláva, chtěli z nás udělat mistry sportu. Místo toho po revoluci k expedici veřejnost stavěla negativně. Já jsem například vydal knihu, která vyšla rok před návratem, tedy ještě za socialismu. Po příjezdu domů jsem chtěl vydat druhou část, nakladatelství ale ukončilo činnost a jinde mě s ní vyhodili, že o to nebude zájem. Tak jsem to nechal plavat až do dnešní doby, kdy kniha konečně vyjde. Po třiceti letech.

Tatra 815 GTC
Expediční stroj Tatra 815 GTC je dnes vystaven v muzeu v Kopřivnici.

Nové možnosti podnikat jste ale přece jen nakonec využil…
Založil jsem si vlastní cestovní kancelář a využíval jsem svou účast na expedici alespoň po této stránce. V propagačních materiálech jsem uváděl, že jsem navštívil 165 zemí a navíc jsem nabízel, že budu učit angličtiny. Nikdy se o to ale nikdo nezajímal.

Vedoucím výpravy byl kameraman Jiří Stöhr, přivezli jste s sebou hodně filmového materiálu. Co se s ním stalo?
Jeden z účelů expedice bylo natočit seriál, který měl mít 56 dílů a k tomu dva celovečerní filmy. Nic z toho ale nevzniklo. To byl také důsledek toho, že byla naše expedice vnímaná spíš negativně.

Teď ve vašich stopách vyráží dva dobrodruzi Petr Holeček a Marek Havlíček v rámci expedice Tatrou kolem světa 2. Kdyby vám bylo zase o 30 let méně, přidal byste se k nim na další cestu?
No, to je právě otázka. Člověk si říká, zda to stojí za to. I tehdy jsem si to říkal. Nejdříve byla cesta plánovaná na dva roky a pak se prodloužila na tři. A vy musíte obětovat tři roky svého života, můžete přijít o domov, rodinu, přátele, práci… Ale nakonec si přece jen řeknete, co by se stalo, kdybych nejel. Tak bych se trápil tím, že jsem nejel a to by mě mrzelo asi daleko víc. Co se týče obou pánů, připadá mi, že jsou velice zkušení a schopní. Navíc jsou i v jiné situaci než jsme byli my. Oni jsou hlavně cestovatelé, my jsme plnili jiné úkoly. Šlo o propagaci Tatry, naší země, natáčení filmů… Soužití pěti lidí na tak malém prostoru po tak dlouhou dobu bylo složité. Ale když máte společný cíl, tak vše ostatní jde snadno překonat.

I tak jste ale neměli cestu právě snadnou. Zatkli vás, zemřel vám kolega…
Fyzicky cesta náročná nebyl. Jistě, bylo někdy nepříjemné vedro, protože jsme se pohybovali hlavně v tropických pásech. Zvláštní byly ale mimořádné události, které nás potkaly a to přeji našim novým kolegům, aby se jim rozhodně nestaly.

Start Tatra kolem světa v roce 1987.
Start byl v roce 1987 událostí, návrat v roce 1990 už tolik zájmu nevzbudil.

Měli jste problém v Guatemale s tamním vojenským režimem, který vás podezříval ze špionáže. Dokonce vám hrozily vysoké tresty, za pár dní vás ale pustili. Neřekli jste si, že po tomhle zážitku to raději ukončíte?
Bylo to velmi nepříjemné a nebezpečné, ale v tu dobu nám to tak nepřišlo. Člověk si neuvědomí důsledky. Když se na to teď zpětně dívám, byl to vlastně nejcennější zážitek na celé expedici. Tam se opravdu něco dělo, o něco šlo. Největší tragédie ale byla právě smrt kolegy Františka Jeniše, který se utopil v řece v Pákistánu. Silné ale byly i zážitky z náměstí Nebeského klidu, které jsme zažili jen dny předtím, než tam propukl masakr.

Mezi vaše nejsilnější vzpomínky tedy patří hlavně tragédie?
Když vidíte krásné Himaláje nebo atoly v modrém Pacifiku, barvy se vám ve vzpomínkách nakonec setřou. Jen vzpomínáte, že něco bylo krásné a postupem času se to spojí dohromady. Ale třeba zážitky z Guatemaly? To je pro mě jakoby to bylo včera.

Podívejte se na krátký dokument o expedici, ve kterém hovoří další členové výpravy: