Bugatti je slavné jméno, jehož historie se píše od roku 1909. Samotný zakladatel automobilky Ettore Bugatti svými vozy zásoboval i závodnici Elišku Junkovou. Po válce se ale firmě, která mezitím prošla různými majiteli, přestalo dařit a v šedesátých letech ukončila svou činnost. Její slávu se pokusil vzkřísit italský podnikatel Romano Artioli, značku koupil a v roce 1987 otevřel novou fabriku ve městečku Campogalliano nedaleko Modeny.

Artioli měl i nebývale odvážné plány. Nové auto chtěl představit u příležitosti 110. výročí narození Ettoreho Bugatti. Proto už dopředu bylo rozhodnuto i o vhodném jméně novinky – Bugatti EB 110. Design vozu byl klíčovým prvkem a tak Artioli oslovil známé designéry. Návrhy dodali Paolo Martin, Giorgetto Giugiaro (který jej později zužitkoval ve své studii Ital Design ID90), Nuccio Bertone a samozřejmě Marcello Gandini. Výsledný vůz nebyl jen práce Gandiniho, jak se někdy omylem uvádí. Sériový model si vzal linii očividně i od návrhu Giugiara a na některých dílech se podíleli další návrháři.

Testovat se začalo v roce 1990, k tomu sloužily prototypy ne právě pěkného vzhledu označované jako A1 a A2. O rok později pak vznikly ještě další tři kusy a také finální designová studie. V den Ettoreho narozenin, tedy 15. září 1991, se ve francouzském Versailles a pod Vítězným obloukem v Paříži odhalil model Bugatti EB110. Vzhled vozu byl strhující a neotřelý. Bugatti nemělo vyklápěcí světla, používalo jen tehdy oblíbené vyklápěcí dveře. Motor byl uložen vzadu uprostřed pod průhledným krytem, to proto, aby jej mohli kolemjdoucí obdivovat.

Bugatti EB110Zdroj: Bugatti
Bugatti EB110 je nápadné hlavně ve žlutém laku. Tento kus má ještě červený interiér.

Motor byl dvanáctiválec s pozoruhodně malým objemem. Měl kapacitou pouhých 3,5 litru. Přeplňovala jej čtyři malá turbodmychadla IHI. Díky tomu dosáhl na výkon 560 koní a točivý moment 618 Nm. Síla se přenášela přes přesnou manuální šestistupňovou převodovku a pomocí pohonu všech kol řešeného třemi diferenciály proudila v poměru 28:72 na přední a zadní nápravu. To bylo odvážné řešení, které předběhlo třeba Lamrboghini Diablo VT představené až v roce 1993. Bugatti bylo jiná liga i z hlediska výkonu.

A také konstrukčně. Se stavbou pomáhala francouzská společnost Aérospatiale, která běžně vyrábí letadla. Bugatti poroto dostalo aerodynamickou karoserii z uhlíkového vlákna. Zajímavý je i podvozek využívající dvojité lichoběžníkové zavěšení předních kol, které v té době používaly výhradně závodní monoposty formule 1. Kabina pro dva byla nicméně luxusní, čalouněná kůží, zdobená hnědým dřevem a doplněná o obligátní autorádio Alpine. Vůz vážil 1615 kg.

Bugatti dokázalo z nuly na stovku vystřelit za 4,5 sekundy, maximálně jelo až 342 km/h. Ani to ale Artiolimu nestačilo a o něco později se pustil do výroby sportovnějšího odlehčeného modelu. Původní vůz se tak jmenoval EB 110 GT, nový supersport dostal označení EB 110 SS. Úpravou motoru a řídící jednotky se podařilo získat 611 koní výkonu. To spolu se snížením váhy přineslo parametry zrychlení za 3,26 sekundy a maximální rychlosti 351 km/h.

Bugatti EB110Zdroj: Bugatti
Ještě nastavit zpětné zrcátka a Michael Schumacher může vyrazit domů s novým Bugatti.

Zdá se, jako by Bugatti Veyron i Chiron opisovaly od svého předka. Pohon všech kol, čtyři turbodmychadla a touha po rekordu je u vozů, která od sebe oddělují desetiletí, příznačná. EB 110 ale na rozdíl od Veyronu nikdy zápisu do Guinessovy knihy nedosáhlo. V roce 1992 získal titul Jaguar XJ220 s rychlostí 343 km/h a než se Bugatti dokázalo připravit na měření, už uháněl McLaren F1 rychlostí 372 km/h. To byla příliš vysoká laťka.

Artioli ale dál žil svůj sen. Podporovaly ho v tom i tehdejší celebrity. Večírky byly časté a podařilo se auta prodat významným osobnostem. Kanárkově žlutý kousek si do své garáže pořídil jezdec formule 1 Michael Schumacher. Jeden kousek EB 110 GT se prodal v roce 1994 do Česka, nyní by měl jezdit v Belgii. Další byl před lety na prodej v jednom českém autobazaru, jeho osud je ovšem neznámý.

Zato osud Bugatti je ukázkou nešťastné náhody a jednoho hloupého rozhodnutí. Artioli si v rozmachu pořídil obrovský balík akcií britského Lotusu, vzápětí přišla finanční krize (rok 1995) a trh s auty se v USA i v Evropě propadl ke dnu. Bugatti pak v konkurzu prodalo Lotus malajskému Protonu a značka Bugatti připadla koncernu Volkswagen, který se později, jak víme, postaral o její mnohem šťastnější znovuzrození.

Bugatti EB110Zdroj: Bugatti
Dvanáctiválec měl malý objem jen 3,5 litru. Podobně jako tehdejší motory F1.

Po Bugatti v polovině devadesátých let zbylo 95 modelů EB 110 GT, 31 modelů EB 110 SS a osm prototypů včetně tří unikátních limuzín EB 112. Krach přišel tak náhle, že v továrně zůstalo několik vyrobených vozů a celá řada nedokončených. K tomu ještě hodně náhradních dílů. Ty si pořídila německá firma Dauer Racing, později postavila několik vlastních vozů EB110 SS a ještě dnes nabízí servis pro majitele Bugatti.

Další šasi připadlo několika bývalým zaměstnancům, kteří se rozhodli, že svou lásku k automobilům přetaví v nový supersport. Založili malou manufakturu B Engineering a na základě EB110 postavili vůz Edonis. Vznikly zřejmě jen dva exempláře. Fabrika v Campogallianu pak zůstala opuštěná tak, jak ji odcházející lidé před téměř dvaceti lety zanechali.

Na další fotografie Bugatti EB110 se podívejte v přiložené galerii.