Odpovědi na uvedené otázky ne-jsou snadné, prav- da se hledá jen těžko. Jisté je, že tuzemský automobilový trh prožívá už čtyři roky výborné období, alespoň podle Svazu dovozců automobilů. Jen v posledních čtyřech letech přibyl v tuzemsku necelý milion nových osobních vozů. Prodejci i výrobci si mnou ruce, ale přesto tady něco nehraje. Je totiž otázkou, zda-li tyto údaje pravdivě vypovídají o realitě českého vozidlového parku?

S ČÍSLY SI LZE HRÁT

Pokud je v České republice registrováno 5,5 milionu osobních vozů, včetně těch, které momentálně nejezdí, představuje téměř milion nových osobních aut registrovaných za poslední čtyři roky teoreticky téměř pětinu vozidlového parku. Z něj musí být zákonitě polovina starší patnácti let, a to jsou auta, která už ani tolik nejezdí. Podle toho by se dalo snadno odvodit, že prakticky každé třetí auto, jedoucí v pátek odpoledne po dálnici nebo stojící o víkendu před supermarketem, by mělo být poměrně nové, tedy do čtyř, maximálně pěti let stáří. Realitu však vidíme na vlastní oči. Krátce a dobře, při vší registrační euforii je jasné, že vypovídací hodnota optimisticky se tvářících čísel pokulhává a že v běžném provozu zdaleka není tolik aut jak se udává.

Jiným faktorem, který zpochybňuje optimistické údaje o registraci, je neustálé stárnutí českého automobilového parku. Vždyť průměrný věk osobních aut je nyní asi patnáct let a situace se nelepší.

Navíc se zmiňovanými oficiálními údaji o registracích nějak nekoresponduje ani skutečnost, že některých modelů je u nás v posledních letech registrováno i víc než 3000 kusů za rok, ale na silnicích je řidič prakticky nepotká. Z toho logicky plyne otázka, kde tato auta jezdí? V Česku asi ne.

MOŽNÉ VYSVĚTLENÍ

Vysvětlení není jednoduché, ale logicky se dá předpokládat, že nezanedbatelné množství vozidel zde majitelé registrují jen formálně, aby se dosáhlo lepších „prodejních“ výsledků. Následně se tato vozidla vyvážejí a znovu registrují v zahraničí. Není to nic nezákonného, unijní regule takový postup umožňují, ale takovou praxí si vlastně tak trochu lžeme do vlastní kapsy.

Problém je také v tom, že následná deregistrace „reexportovaných“ jen účelově přihlášených vozidel probíhá se značným zpožděním, nebo možná i vůbec ne.

Je jasné, že účelové hříčky s počtem registrovaných nových automobilů řadové motoristy určitě moc nezajímají, ale o to víc se někdy využívají jako marketingové nástroje v komunikaci některých značek. V tomto duchu někdy dochází i ke klamání zákazníků, když je na jedné straně značka, která se chlubí skvělými výsledky, ale jejíž vozidla jsou na silnicích skoro vzácností, zatímco vozidla jiné značky, která je na tom podle vývoje registrací hůře, jsou vidět takřka na každém kroku.

Vnést do uvedené problematiky více světla by bylo záhodno, ale mnohdy o to ani není zájem. I když některé značky, jako například Hyundai, tento jev už delší dobu kritizují – a právě její modely jsou na silnicích vidět, na rozdíl od některých registračně úspěšnějších výrobců. Mnohým jiným však takový stav vyhovuje. Názor ať si udělá každý sám.