Socialismu v polovině sedmdesátých let minulého století již zvolna docházel dech. Proto nebyly peníze na uskutečnění náročnějších projektů. Mezi ně patřily i myšlenky na nový typ vozu pro Škodu Mladou Boleslav, který by měl modernější koncepci než je ta s motorem vzadu a pohonem zadních kol.

Když se tedy v září 1976 představily nové Škodovky 105/120, měly sice nový design karosérie, ale po technické stránce zůstalo vše podstatné vlastně při starém. 

Auto měřilo na délku 416 centimetrů, jeho šířka činila necelých 160 centimetrů a vysoké bylo 140 centimetrů. Rozvor dosáhl 240 centimetrů. Od počátku byl motorovém prostoru čtyřválec se zdvihovým objemem buď 1046 cm3 nebo 1174 cm3. Dynamické schopnosti ani jednoho z nich nebyly bůhvíjaké: slabší verze měla výkon 46 koní a sprintovala na stovku za 23 sekund, silnější provedení s 52 koňskými silami to zvládalo o čtyři sekundy rychleji.

Na vrcholu nabídky stál tehdy model 120 LS. Ten se vyznačoval jednak dvěma páry kruhových světlometů na přídi a a jednak motorem se zvýšeným stupněm komprese. Díky tomu měl řidič k dispozici 58 koní. Ve výbavě se objevil i otáčkoměr, posilovač brzd a opěrky hlavy.

Během prvních sedmi let výroby se tyto škodovky inovovaly jen velmi pomalu. Očima rozpoznatelná změna se udála například v létě 1979, kdy ze zadního čela zmizelo 24 obdélníkových otvorů pro přívod vzduchu a nahradil je aerodynamický spojler z plastu na odtrhové hraně vozu. Od roku 1980 pak vozy s výbavou LS a GLS měla také vyhřívané zadní okno.

PLASTY A NOVÁ SVĚTLA

Letopočet 1981 přinesl i třídveřové kupé Garde. To již mělo plastové nárazníky, hřebenové řízení a nové zavěšení zadních kol na vlečených trojúhelníkových ramenech se šiknou osou kývání. Tedy prvky, které byly předzvěstí zásadní modernizace, která se představila v září 1983, tedy právě před 35 lety.

Tato písková barva bývala svého času hodně frekventovaná

Na rozdíl od současných faceliftů, které jsou mnohdy téměř nepostřehnutelné, byla Škoda 105/120 "M" v porovnání s původním provedením dosti jiná. Na jinak tvarované přídi se objevily plastové nárazníky, blinkry se přesunuly z nárazníku do blatníků a proměnil se také tvar světel.  Vzadu byly teď obdélníkové a na přídi u levnějších verzí oválné. Dražší verze (LS a GLS) dostaly obdélníkové, které se pozvolna rozšířily napříč celým portfoliem. Stejným způsobem se postupovalo i při implementaci hřebenového řízení. I po modernizaci měly totiž verze S a L u "stopětek" a zpočátku i u 120 L maticové řízení.

Podstatné pro změnu jízdních vlastností v pozitivním směru bylo zvětšení rozchodu kol (vpředu o 70 a vzadu o 60 milimetrů). Díky tomu mohlo být i "změkčeno" odpružení, což vylepšilo komfort při cestování. Právě kvůli tomu se dnes verze před faceliftem označují jako "užovky" a ty modernizované výrazem "emko".

Další razantní změna v oblasti techniky nastala v roce 1984 v souvislosti s novou verzí Škoda 130. Ta již měla pětistupňovou převodovku, motor s objemem 1289 cm3 a pětikanálovou hlavou a výkonem zhruba 60 koní, a hlavně zadní kola zavěšená na vlečených trojúhelníkových ramenech. To samozřejmě opět výrazně posunulo jízdní vlastnosti morálně již notně zastaralého automobilu. Stejný motor pak dostalo i modernizované kupé, u něhož se označení změnilo z Garde na Rapid. Lidé oceňovali i sériovou montáž podtlakového posilovače brzd.

Další dílčí inovace následovaly až do konce výrobního cyklu, který definitivně nastal v roce 1990. To už byl ale současně v prodeji i favorit. Jeho pohonný agregát ovšem využívaly i dožívající verze Škoda 135 l, 135 GL, 136 L a 136 GL. První dva tankovaly bezolovnatý benzin s oktanovým číslem 91, zbývající dva olovnatý Super.