V tomtéž roce, kdy se zrodil Polonez, povedlo se také polskému rallye jezdci Andrzeji Jaroszewiczovi zrušit tovární Lancii Stratos, která byla tím pádem k mání pro jeden řádně "punkový" projekt. Z vozu se posbíralo pohonné ústrojí, brzdy a části zavěšení a polští koumáci se dali přímo v továrně FSO do práce.

Plán byl jasný. Na základy Lancie Stratos posadit karoserii Polonezu.

Zejména kvůli byrokracii a nedostatku materiálu v době stojící železné opony, trvaly práce na „Stratopolonezu“ nakonec celý rok. Během této doby byla ze sériové karoserie vyříznuta zadní část podlahy a usadil se zde motor. Italský šestiválec o objemu 2,4 litru podával v závodním naladění 260 koní (191 kW), ovšem tento výkon byl úpravami sání a výfukového systému ještě o 25 koní navýšen.

Aby vše vůbec drželo pohromadě, byl okolo motoru a převodovky svařen pomocný rám z trubek. O chlazení se staral chladič z náklaďáku a rozšířené zadní blatníky hostily pneumatiky o šíři 330 mm, obuté na kolech ze Stratosu. Z rozstřeleného italského závoďáku pocházely také brzdy a tlumiče.

Když Poláci svůj výtvor v továrně ladili, volali prý lidé z okolí policii, aby utišila ten strašný rámus.

V první závodě jelo auto hrozně. Ale vyhrálo

Stratopolonez také nebyl nijak otestován, neměl seřízenou geometrii, přesto se však v roce 1978 hrdinně zúčastnil se zmíněným Jaroszewiczem za volantem svého prvního závodu. V průběhu jízdy se vůz sice třikrát přetočil kolem svojí osy, přesto vyhrál.

Přestože byl Stratopolonez vlivem zcela chybějící aerodynamiky a mizerného rozložení hmotnosti dost děsivě neovladatelný, byl na nízkou hmotnost velmi výkonný a jel jako nakopnutý. Z nuly na sto mu to trvalo nějakých 5 až 6 sekund a maximálka dosahovala až 250 km/h.

Jediný vyrobený kus proto v menších závodních podnicích (do větších by ho stejně nepustili) konkuroval věhlasným vozům jako Porsche 911 nebo Renault 5 Turbo a nakonec jeho závodní kariéra trvala až do roku 1985.

Dnes je bláznivý kříženec Lancie Stratos a FSO Polonez vystaven v technickém muzeu v polské Varšavě a připomíná dobu, kdy to sice nadšenci do závodění vůbec neměli jednoduché, ale když se chtělo, tak to prostě šlo.