A nutno říct, že ačkoliv onen designový cíl prapodivné Tasco splnilo vcelku obstojně, s tou konkurencí zavedeným sportovním vozům to už tak žhavé nebylo. Respektive se jednalo o naprosté fiasko. Ale popořadě.

Americký automobilový designér Gordon Buehrig byl jedním z nejtalentovanějších lidí v motoristickém průmyslu tehdejších Spojených států. Před válkou byl autorem úžasných karoserií pro vozy automobilek Duesenberg, Auburn a navrhl také design převratného Cordu 810 a 812.

Stejně jako řada dalších designérů byl i Buehrig po válce silně inspirován raketově se rozvíjejícím leteckým průmyslem. A aby taky ne, když za války pracoval jako návrhář komponentů pro armádní letadla.

Bylo tomu právě jen několik let po válce, v roce 1948, kdy váženého Buehriga oslovila jistá skupina investorů a nadšenců, která chtěla vlastními silami vytvořit novou automobilku. Cílem bylo americkým řidičům nabídnout to definitivní, sportovní auto s domácími kořeny, zatímco Buehrig by měl zcela volné ruce při navrhování jeho designu.

Buehrig s nabídkou souhlasil. Viděl možnost, jak bez omezení ventilovat svou fantazii. A najednou byl tedy součástí projektu nazvaného příznačně Tasco (zkratka pro The American Sports Car Company, volně přeloženo jako Výrobce amerických sportovních vozů).

Díly ze šroťáku

První a nakonec taky poslední prototyp mladé společnosti však technikou zrovna nezaujal, natož aby nadchl nějakým sportovním charakterem. Jako základ bylo použito staré šasi osobáku Mercury z roku 1939, z něhož pocházel i osmiválec o objemu 3,9 litru a výkonu kolem 150 koní (110 kW). Dárcovské auto prý pocházelo z vrakoviště v Indianě…

I tato skutečnost vám napoví, že Buehrig šlápl vedle a nepracoval pro kdovíjak profesionální společnost. Každopádně po návrhu zmenšeného modelu následovala tvorba zbrusu nové hliníkové karoserie, která se na rozdíl od techniky pod ní, nepodobala ničemu jinému tehdy na silnici. A byla úžasná. Buehrig prostě dělal, co mohl.

Čumák vozu měl připomínat první proudové stíhačky s otvory pro přívod vzduchu na bocích, kdežto netradiční laminátové kryty hořčíkových kol byly inspirovány aerodynamickými blatníky na podvozcích tehdejších letadel. Působivé je, že se tyto kryty při zatáčení pohybovaly společně s koly.