Gorkovsky Avtomobilny Zavod, tedy GAZ, je největší výrobce osobních automobilů v Rusku. Gigantická továrna sídlí v městě Nižnij Novgorod a má za sebou desítky zajímavých vozů. Od listopadu 2011 dokonce vyráběla i Škodu Yeti pro ruský trh. Krátce po druhé světové válce se ovšem soustředila na stavbu několika modelů, mezi kterými byl i polovojenský vůz určený do těžkého terénu GAZ-69.

Nástupce válečného „Jeepu“ GAZ-67 je dobře známým vozem nejen v zemích bývalého Sovětského svazu, ale i v ostatních státech sféry sovětského vlivu. Byla jím vybavena samozřejmě také Československá armáda. Dal vzniknout rumunskému modelu ARO IMS-57, což byl téměř totožný vůz s jen o něco slabším motorem. Ačkoliv se GAZ později kvůli přesunu výroby přejmenoval na UAZ-69, stavěl se až do roku 1972.

Auto mělo žebřinový rám a připojitelný pohon všech kol pomocí přídavné převodovky. Existovalo několik druhů karoserie v provedení se dvěma nebo čtyřmi dveřmi. Podle konfigurace Gazík svezl dva, pět nebo sedm cestujících. Zastřešení bylo řešeno plachtou. GAZ-69 proslul svými schopnostmi v terénu a říkalo se, že je prakticky nezastavitelný. V práci ho ocenili třeba šéfové kolchozů, jenže některým se příliš vojensky vypadající auto moc nelíbilo.

GAZ 69

Toho si všiml tehdejší sovětský vůdce Nikita Sergejevič Chruščov, který byl přímo náruživým přítelem zemědělství a venkovského života vůbec. Potřeboval pro své venkovské spolustraníky něco mnohem reprezentativnějšího než nehezký off-road. V roce 1955 proto díky jeho podpoře vznikl do té doby nevídaný vůz GAZ-M 72 Poběda. Šlo o křížence mezi luxusním sedanem GAZ-M20 Poběda sloužícím od roku 1949 k převozu špičkových aparátčíků a zmiňovaným off-roadem GAZ-69. Tento prazvláštní vůz se tak stal prvním masově vyráběným crossoverem na světě.

Auto mělo samonosnou karoserii. Tuhá přední náprava s listovými pery pocházela z off-roadu, zadní náprava byla ale zcela nová a mimo M 72 ji nepoužívalo žádné jiné sovětské vozidlo. Vůz dostal také sadu čtrnácti bezpečnostních panelů, které zesílily oblasti rámu, podlahy, dveří a střechy. K tomu se patřičně zvedla světlá výška o 150 milimetrů oproti standardnímu sedanu. Upraven byl rozvor náprav, ale jen minimálně. Hmotnost vozu byla 1665 kg, což není proti dnešním autům nic výjimečného.

Motoru umístěný vpředu pocházel z Gazíku. Kapalinou chlazený čtyřdobý čtyřválec měl objem 2,1 litru. Produkoval poměrně nízkých 55 koní při 3600 otáčkách za minutu. Řadilo se samozřejmě manuálně, převodovka měla tři stupně, přídavná po připojení přední nápravy pak dva. Na silnici tedy auto jezdilo jen se zadním pohonem a příď se zapojila do práce až v těžkých podmínkách. Poběda, což znamená rusky vítězství, zvládla uhánět až 90 km/h a přitom spotřebovala mezi 14 až 16 litry benzinu na 100 kilometrů. Nádrž měla 55 litrů.

GAZ M-72 Poběda

Nejlepším marketingem pro automobil je těžká a dlouhá cesta. To věděli výrobci už před válkou a vědí to i dnes. Proto není nic zvláštního, že se rok po zahájení výroby vydal GAZ-M 72 na velmi náročnou výpravu napříč Sovětským svazem. Odstartoval z Moskvy a po 179 dnech šílené cesty nepříznivou krajinou dorazil do dálného Vladivostoku. Ujel přitom 16 tisíc kilometrů. Na palubě měl taxikáře Alexandra Lomakina, kameramana Igora Tichomirova a spisovatele Viktora Urina. Ti po cestě navštěvovali vesnice a města, vše pečlivě zadokumentovali a Urin pak vydal knihu nazvanou 179 dni v automobilu, která samozřejmě posloužila nejen k propagaci auta, ale i sovětského kolchoznictví.

Crossover se brzy dostal do širšího povědomí a stal se chloubou mnoha venkovských papalášů, kteří díky němu mohli dělat větší dojem na prostý dělný lid, než kdyby jezdili v obyčejném Gazíku. Výroba však nevydržela dlouho. Auto se montovalo do roku 1958. Vzniklo celkem 4677 kusů. GAZ-M 72 Poběda dnes patří mezi kuriozity, které jsou jen těžko k sehnání.