Před 50 lety se ve východní části Berlína, hlavního města tehdejší Německé demokratické republiky, chystala velká sláva. V říjnu roku 1969 totiž tento socialistický stát slavil dvacáté výročí svého vzniku.

Padlo rozhodnutí, že při této příležitosti se na veřejnosti předvedou také nová přehlídková vozidla, jelikož dosud byli generálové a další představitelé komunistického režimu nuceni jezdit v starých vozech, které v padesátých letech vytvořila drážďanská karosárna KWD ze sedanu P 240 Sachsenring.

Tento automobil stojí za krátké odbočení. Vývoj vozu střední třídy s šestiválcovým motorem začal na počátku 50. let a vlastně se jednalo o klasický pokus dokázat západním zemím, že v socialismu se žije lépe. Proto, jak prý osobně nakázal tehdejší stranický vůdce Walter Ulbricht, měl mít P 240 lepší technické parametry než tehdy prodávaný Mercedes-Benz 220. Například byl tedy vůz delší a měl i větší objem motoru. 

Výroba se rozeběhla v roce 1956. Tehdy dokonce auto ještě mělo na kapotě logo automobilky Horch, což je písmeno H s korunkou. V době, kdy produkce končila, což se stalo v roce 1959, je však již zdobilo písmeno S v kruhu, které pak převzaly známé Trabanty. Celkový počet vyrobených automobilů, využívaných hlavně představiteli režimu, byl pouze 1400. Němci chtěli, aby byl distribuován jako oficiální služební vůz do dalších socialistických zemí. S tím ovšem neuspěli. Plány jim zkřížila Tatra 603, se kterou se P240 utkal ve srovnávacím testu. Z něj vyšel jako jednoznačný vítěz československý výrobek, a tak byla výroba východoněmeckého vozu záhy zastavena.

Jen nový "kabát"

Nicméně, tento morálně zastaralý automobil, přesněji řečeno jeho podvozek a pohonné ústrojí, našel využití i v nových přehlídkových kabrioletech Sachsenring Repräsentant.

Na boku se objevilo i logo známé z Trabantů

Motor tedy měl nadále zdvihový objem 2407 cm3 a palivo spalované v jeho šesti válcích poskytovalo maximální výkon 80 koňských sil. Výkon se prostřednictvím čtyřstupňové převodovky přenášel na zadní kola. Vůz měl logicky i stejný rozvor jako původní "dvě stě čtyřicítka", tedy 2800 milimetrů. Otevřený automobil měřil na délku 490, na šířku 166 a na výšku 143 centimetrů.

Zcela nové, v souladu s požadavkem stranických funkcionářů, byly povrchové díly vozu. Vzhledem k nedostatku času je museli vyrobit z laminátu, což samozřejmě není prestižní materiál, ovšem zdálky při přehlídkách to poznat nebylo. Přední část se širokou maskou chladiče s mnoha svislými lamelami se ovšem docela povedla a dodávala autu důstojný ráz. Celkový charakter dotvářela čtveřice použitých kulatých světel. Kulaté svítilny se ocitly i na poněkud neforemné a objemné zádi automobilu. V ní se neukrýval žádný typ střechy. Pokud panoval nečas, musela ho osádka auta nějak přečkat.

Interiér byl veskrze účelný. Přední i zadní lavici tvořil nedělený sedák. Jediným rozdílem v porovnání s klasickými kabriolety je chromovaná tyč vycházející z předního opěradla. Té se levou rukou přidržoval salutující generál. Své povely mohl šířit pomocí mikrofonů. 

Dva vyrobené exempláře byly ve službě plných dvacet let. Jejich role skončila až v roce 1989, tedy tehdy, když východoněmecký režim padl.