Hluk, oblak modrého dýmu a typický zápach. To byly atributy, díky kterým bylo na silnicích v Sovětském svazu okamžitě jasné, jaké auto právě projelo okolo. Tedy, slovo „auto“ je stroj možná až příliš silným označením. Vozítko SMZ bylo velmi slabé a používalo motor z motocyklu. A možná mu jako předloha posloužil i československý Velorex.

Za stavbou autíčka pro invalidy stál automobilový závod v Serpuchově nedaleko Moskvy. První generace s označením SMZ S-3A se dostala do výroby v roce 1958, tedy celých sedm let po československém „hadráku“. Jeho určení ale bylo stejné. Mělo rozpohybovat invalidy. Vláda jej proto distribuovala válečným veteránům z druhé světové války, kteří jej dostávali zadarmo. Další invalidé pak měli vůz jen pronajatý na dobu pěti let, po jejímž uplynutí ho vraceli s nárokem na novější model. Do prodeje se nikdy nedostal.

Už ve své době ale bylo tohle miniaturní autíčko terčem posměchu. Rusové mu přezdívali „invalidka“ nebo „motorová kriplkára“. Vůz poháněl slabý motor. Šlo o benzinový dvoutaktní jednoválec s objemem 346 ccm. Jednotka byla modifikovaným motorem z motocyklu IŽ 56 a dosahovala ubohého výkonu 8 koní při 3200 otáčkách za minutu (některé zdroje uvádějí 10 koní) a točivého momentu 19 Nm při 2400 otáčkách. Byl uložený vzadu a poháněl zadní kola. Řadilo se čtyřstupňovou převodovkou MKPP.

Mohlo by se zdát, že to bude na 2625 mm dlouhé a 1174 mm široké vozítko dostatečná síla, ale hmotnost prázdného vozu 455 kg s maximálním zatížením pouhých 122 kg byla i tak málo. SMZ S-3A mohlo jet maximálně 60 km/h, což ho paradoxně zachránilo od toho, aby mělo směšně dlouhou dobu zrychlení z nuly na 100 km/h. Taková rychlost prostě nikdy nastat nemohla.

SMZ S-3D
Druhá generace vozu pro invalidy vyměnila oblé tvary za hranaté.

Oblé autíčko mělo jistý půvab, o který pak ale přišel jeho nástupce. Generace se proměnily v roce 1970, kdy na silnice vyjel model SMZ S-3D. Vůz s hranatou a ještě křehčeji vypadají karoserií byl o něco delší a širší než jeho předchůdce. Mělo 2825 mm délky a 1380 mm šířky. Byl ale i trochu těžší, i když si prázdnou hmotnost stále zvládl udržet pod půl tuny. Tedy jen těsně, měl 498 kg.

Auto tentokrát poháněl novější a silnější motor. Šlo o jednotku IŽ Planeta 3 s totožným objemem jako u předchůdce, tedy 346 ccm. Měla ale vyšší výkon 14 koní dostupný od 4000 otáček za minutu a točivý moment 25 Nm v 2500 otáčkách. Převodovku montovali stejnou. Auto dosahovalo rychlosti 55 km/h.

Obě generace vozu jezdily na stejných kolech o velikosti 10“. Díky své malosti se s nimi dobře manévrovalo na parkovišti nebo ve stísněných prostorech. Model S-3D měl průměr otáčení 4,2 metru, starší S-3A dokonce jen 3,5 metru. Dobrá byla i spotřeba – první generace si řekla jen o 4,5 litru benzinu na 100 km, druhá pak o litr víc. Některé zdroje ze západu ale uvádí i jiné hodnoty, my jsme čerpali přímo z ruských.

Model SMZ S-3A stojí za pozornost i proto, že vydržel ve výrobě neuvěřitelně dlouho. Poslední vůz vyjel z továrny až v roce 1997. Přitom už na konci osmdesátých let neměla produkce pokračovat, protože invalidé hojně přesedali do normálních malých aut modifikovaných pro jejich potřeby. To byl i případ levného městského hatchbacku Oka (VAZ-1111), který se prodával postiženým s velkou slevou.

Dnes jsou vozy SMZ velmi vzácné a patří mezi oblíbené sběratelské kusy. Řadu z nich se podařilo zachránit před sešrotováním jen tím, že je jejich řidiči díky úplatku přepsali na úřadě na sebe.

Prohlédněte si obě generace „sovětského Velorexu“ v rozsáhlé fotogalerii, kterou jsme přiložili k tomuto článku.