Nákladní vozy většinou nejsou přiliš krásné. Mají prostě sloužit svému účelu - buď převážet náklady z místa A do bodu B, případně jsou v podstatě jen nosiči speciálních nástaveb a vybavení.

Tatra 138, která se přestala vyrábět před 50 lety, je ale něco jiného. Posoudit to můžete sami při prohlížení naší komentované fotogalerie.

Zejména při porovnání s jeji přechůdkyní, což byla Tatra 111, působí její tvary velmi přitažlivě a nadčasově. Přitom se nic neubralo z terénních schopností a odolnosti vůči všemožným přírodním nástrahám.

Její konstruktéři opět použili klasické tatrovácké řešení s centrální nosnou rourou a nezávisle zavěšenými výkyvnými polonápravami. "To se hodí, když se musíme dostat k ohni například po lesní cestě," uvádí Pavel Papoušek, dlouholetý člen Sdružení dobrovolných hasičů v Bezděkově na Klatovsku a bývalý profesionální hasič ze stanice v Klatovech. Podle něho je v terénních podmínkách i takto konstrukčně staré auto pořád lepší než podstatně modernější stroje.

Je skutečně oprávněn to posoudit. V Klatovech a okolí totiž hasičskou Tatru 138 řídil mnoho let. Poprvé za její volant usedl již v roce 1965.

Nyní v Bezděkově využívají vozidlo, které původně sloužilo armádě v nedalekém vojenském prostoru na Šumavě. To prozrazuje ještě zelený lak na vnitřní straně kapoty motorového prostoru a uvnitř kabiny. Od vojáků ho bezděkovští hasiči převzali v roce 1990 a samozřejmě ho přelakovali typickou červeno-bílou kombinací.

V Bezděkově vlastní unikát

Přestože každý rok tato Tatra 138 s cisternou na 6000 litrů vody absolvovala průměru 10-12 zásahů, jedná se o prakticky neopotřebovaný kus. Na tachometru je totiž údaj o pouhých 7 tisících najetých kilometrech.

"Tenhle konkrétní speciál byl dokonce vyvinut speciálně jako letištní zásahové vozidlo. Proto mělo vzadu speciální plošinu pro dva členy hasičského družstva. Další dva a řidič se vezli v kabině," vysvětluje Pavel Papoušek.

Dnes je na místě plošiny uložena nerezová bedna ukrývající čerpadlo. Na boku ovšem nadále zůstal speciální světelný semafor, jehož pomocí se prý mezi členové družstva v kabině a venku na zádi měli dorozumívat. Momentálně už bezděkovská "stoosmatřicítka" slouží spíše jako záloha, protože mají k dispozici novější Tatru 815  "Pokud by se ale k zásahu podařilo nashromáždit dostatek lidí, taky by jela," dodává syn Pavla Papouška Petr. Ten je velitelem jak zdejších hasičů, tak i profesionální stanice v Horažďovicích.

Na současné motoristy samozřejmě působí kabina pro řidiče a spolucestující hodně spartánsky, avšak na konci padesátých let, kdy se začala vyrábět, to byla malá revoluce.

Například výhled je v porovnání se "stojedenáctkou", kde čelní sklo dělila uprostřed široká vzpěra, vynikající. Zlepšilo se také odpružení, odhlučnění a řidič se při ovládání vozu zdaleka tolik nenadřel. Mimo jiné i díky posilovačům řízení, spojky elektropneumatickému řazení. Sedačku řidiče bylo možno nastatavovat podélně i výškově a tepelný komfort v kabině zajišťoval nezávislé naftové topení.

Úspěšný exportní artikl..

Pro tento typ nákladní "dvanáctituny" s uspořádáním pohonu 6x6, případně 4x4, vyvinuli v Tatře také nový motor. Šlo opět o vzduchem chlazený čtyřdobý vznětový agregát se zdvihovým objemem 11 762 cm3. Válců bylo osm a byly uspořádány do písmene V. Agregát poskytoval výkon 180 koňských sil a spotřebovával zhruba 36 litrů nafty na sto kilometrů. Maximální rychlost činila 71 kilometrů v hodině.

Tatry 138 se exportovaly do mnoha desítek zemí. Téměř dva tisíce jich sloužily ve velmi těžkých podmínkách v tehdejším Sovětském svazu.

Kromě nejrozšířenějších verzí, což byly valníky a sklápěčky, sloužily podvozky Tater 138 jako nosiče jeřábů, cisteren, míchaček cementu či vojenské speciály.

V kopřivnickém technickém muzeu mají také jeden kus expediční Tatry. Jedná se o vůz, který v roce 1968 posloužil studentské expedici s názvem Lambaréné. Smyslem byl dovoz léků do nemocnice doktora Alberta Schweizer v gabunském městě Lambaréné.

Cesta, která začala 1. ledna 1968 v Praze a skončila o osm půl měsíců tamtéž, ovšem nevedla po nejkratší trase. Tatra tehdy musela zvládnout 35 000 kilometrů.

Nástupcem Tatry 138 se stal typ 148, což byla vlastně jen evoluce původního vozu. "Stoosmačtyřicítka" měla motor s výkonem zvětšeným na 202 koní. Právě úpravy motoru si vyžádaly také změny na kapotě. Otvor pro přístup vzduchu k motoru je tak více obdélníkový a je vyplněn vodorovnými žaluziemi.