Společně s modelem Škoda 1203 byl automobil Barkas B 1000 nejrozšířenějším malým užitkovým automobilem v zemích takzvaného socialistického tábora. Letos si připomínáme 60 let od jeho vzniku. Současně také v roce 2021 uplyne třicet let od okamžiku, kdy z výrobní linky sjel vůbec poslední automobil tohoto jména.

Na různé verze se můžete podívat do naší fotogalerie.

Na svoji dobu - tedy na počátek šedesátých let - byl Barkas B 1000 poměrně technicky na výši. Jednalo se o model se samonosnou trambusovou karosérií, nezávislým zavěšením všech kol a pohonem předních kol.

Zpočátku se vyráběla jen verze dodávka s plechovou skříní, v polovině šedesátých let se nabídka obohatila o pětimístné kombi a valník s dvoumístnou kabinou. Délka auta činila 4520 milimetrů, šířka 1860 a výška 1910 milimetrů. Rozvor dosahoval 2400 milimetrů. Automobil byl konstruován na to, aby mohl převážet náklady s hmotností až jedna tuna.

Pohonnou jednotku tvořil zpočátku před přední nápravou podélně uložený zážehový tříválcový motor s objemem 900 cm3, v roce 1962 byl objem zvětšen na 992 cm3 a výkon narostl na 31 kW (42 koňských sil). Stále však šlo o dvoudobý agregát, který byl z velké části shodný s tím, který se montoval do osobních Wartburgů.

S ním mohl vůz vyvinout maximální rychlost 105 kilometrů v hodině. Spotřeba směsi benzinu s olejem (míchal se v poměru 33:1) byla 10,5 litru.

V polovině šedesátých let se do výroby dostaly další verze. Například šlo o mikrobus se třemi řadami sedaček. Uvnitř tak bylo možno převážet osm cestujících.

Inovace přicházely pomalu…

Tak, jak to tehdy bylo v socialistickém autoprůmyslu, vůz se vylepšoval jen velmi zvolna a nepříliš zásadně. Tak například v roce 1963 dostaly bubnové brzdy dvouokruhové ovládání a v roce 1971 přibyl omezovač brzdného tlaku, který zohledňoval míru zatížení zadní nápravy.

V roce 1972 se výkon motoru zvedl o čtyři koňské síly (na 46) a o dva roky později se stal Barkas méně "smradlavým". To díky možnosti využívat směs paliva v přece jen ekologičtějším poměru 50:1. 

Tisíce Barkasů sloužily také podnikům a organizacím v socialistickém Československu. V první polovině sedmdesátých let je národní podnik Mototechna nabízel rovněž soukromníkům. Ti si je mohli pořídit za 66 tisíc korun Československých.

Opravdu významnější modernizace se odehrála až v roce 1977, tedy 16 let po premiéře. Na veletrhu v Lipsku se prezentoval vůz s vylepšeným řízením, novou topnou soustavou a dokonce bezpečnostními pásý na sedačce řidiče a spolujezdce.

Doslova labutí píseň nastala v závěru osmdesátých let. Nejprve Barkas dostal plastovou palubní desku a pak dokonce jiný motor. Šlo o čtyřtaktní "třináctistovku" s výionem 58 koní. Šlo o motor Volkswagen vyráběný v licenci. Změn doznala i příď vozu. Vůz se pak prodával s novým označením Barkas B 1000-1.

Definitivně poslední exemplář sjel z výrobní linky 10.dubna 1991. Bíle lakovaný automobil byl na znamení smutku ozdoben černými stuhami.

Přestože se vůz vyráběl celé tři desetiletí, nakonec jich zase až tak moc nevzniklo. Vzhledem k tomu, že průměrně se jich každý rok smontovalo jen kolem sedmi tisíc, dosáhla továrna na jubilejní stotisící exemplář až v roce 1980. Vůz s pořadovým číslem 150 000 následoval v roce 1987 a bilance se zastavila na hodnotě 177 656 kusů.