V Retro Auto Muzeu ve Strnadicích, kde mají letos ještě otevřeno tento víkend včetně státního svátku 28. října a pak úplně naposledy 17. listopadu, je možno vidět řadu pozoruhodných automobilů vyráběných v zemích socialistického tábora.

Jedním z nejnovějších vozů, který stojí v tamější expozici, je Škoda Felicia s takzvanou "novou tváří". Tak se totiž označovalo provedení po faceliftu v roce 1998. Přestože jsem sám jednu Felicii Combi svého času vlastnil, neodolal jsem a vyzkoušel, jak se s tímto vozem jezdí. Zajímavý na něm totiž byl zejména fakt, že s ním za celou dobu jeho původní majitel najezdil jen 23 000 kilometrů.

"Slícování dvířek odkládací poličky je na velmi slabé úrovni. I tvrdý šedivý plast, ze kterého je přístrojové deska vyrobena, by mohl vypadat podstatně hodnotněji," píše autor dobového testu tohoto vozu, který vyšel v internetovém magazínu Auto.cz. Po více než dvaceti letech od vzniku tohoto materiálu, si dovoluji mírně nesouhlasit. Autor sice popisoval vůz z doby před faceliftem, zatímco já jsem usedl do modernizované verze, palubní deska působí úhledně a dobře zpracovaná. Oproti Favoritu, z něhož auto po technické stránce vychází je to doslova nebe a dudy.

Tam totiž byly spáry doslova obrovské a navíc palubní deska při přejezdu každé nerovnosti vrzala a skřípala. Na dobré úrovni (i při srovnání se současnými malými auty) je stále zpracování jednotlivých ovládacích prvků a třeba i vzhled přístrojového štítu.

Testovaný exemplář měl najeto pouze 23,5 tisíce kilometrů

Také sedačky jsou  bez problémů. Autor tehdejšího testu si kupodivu pochvaloval jejich tvrdost, navrhoval ovšem prodloužení sedáku. S tím lze souhlasit. Každopádně jsou sedačky umístěné příjemně nízko a tělo slušně podrží v zatáčkách.

Mně vadil nedostatek odkládacích prostor. Na dveřích jsou sice kapsy, ale žádná láhev s pitím se do nich nevejde. Ani na středovém panelu není nic, do čeho by se dal odložit například mobil a peněženka. Využít sice lze schránku před spolujezdcem, ale i o tu přišli svého času ti, kteří se rozhodli přikoupit airbag spolujezdce. Vzadu už (s výjimkou minipopelníčku) není vůbec žádná schránka či kapsa. 

Bezpečnostní výbava slabinou

Ve voze se základní výbavou, což byl případ i tohoto exempláře z muzea, se ovšem nenacházel dokonce ani airbag řidiče. Uprostřed designově podařeného volantu byl pouze klakson.

S autorem testu z devadesátých let se můžu i v hodnocení jízdních vlasností: "Po rychlejším nájezdu do zatáčky se Felicia dost naklání a pocit to není příjemný," píše. Je pravda, že náklon je citelný. Na druhou stranu, podvozek si výborně umí poradit s četnými nerovnostmi, se kterými se kola vozu při projížďce po venkovských silnicích na Benešovsku, setkala.

Daleko záludnější je pro člověka uvyklému řízení moderních aut fakt, že vozu chyběl posilovač řízení. Zejména v obcích, kde bylo nutno se proplétat v nízkých rychlostech labyrintem místních komunikací, to dá i urostlému muži docela zabrat.

Příjemně mě překvapilo odhlučnění tradiční "třináctistovky", neboli čtyřválcového atmosférického motoru 1,3 MPI s výkonem 50 kW. Zásluhu na tom nepochybně mají přidané těsnící materiály, včetně plátu na vnitřní straně kapoty. To se píše i v původním testu: "Hluk od motoru pronikající do interiéru oproti stejnému Favoritu," lze se dozvědět.

Faktem je, že příliš velká dynamika se od něho nedá očekávat. "Pokud žádáte výkon, budete zklamáni. Pro akceleraci je nutno často řadit," napsal tehdy recenzent. Ano, to je pravda. Jenže, i v devadesátých letech si lidé tento vůz nekupovali proto, aby s ním drandili dlouhé "štreky" po dálnicích. Při klasickém používání pro odvoz dětí, na nákupy a na výlety k babičce, určitě vyhovoval solidně. Ostatně, i dnes je zejména na venkově v provozu velké množství Felicií. A to řazení není vůbec problém. Řadicí páka má sice dlouhé dráhy, ale pohybuje se v nich poměrně přesně a nehlučně.

A ještě jedna informace pro ty, kteří by po ní třeba zatoužili. Na portálu Tipcars.com je jich v současné době na výběr 66 v cenových relacích od 9 do 79 tisíc Kč.