Vzpomínám na oblíbený román Nebe nezná vyvolených od E. M. Remarqua, na ty doby, kdy neexistovaly speed traps a po silnicích se nepohybovaly tisíce ovcí v šedivých ledničkách. Myslím na charizmatického Clerfayta se starým závodním vozem a jeho romantické cesty za sličnou, leč smrtelně nemocnou Lillien. Na jejich jemnou lásku, na kulisy horských částí Evropy a na nesmrtelnost jejich duší. Na jejich dolce vita. Chvilkovou pohádku, která nemohla skončit dobře, ale přesto u ní i po letech brečím.

Chci se tam vrátit nasávat silnici, hory, svěží vítr ve vlasech a alespoň chvilku žít jako oni, v době bez bonzáckých kamer, bez pokut za rychlost a bez příliš pomalých a genderově vyvážených řidičů. A proto si vymýšlím výlety, které mi spolehlivě vyženou stres z hlavy a díky nimž cítím, že skutečně žiju. S hlubokou pokorou a vděčností přijímám to, co jsem vybudoval – v tuhle chvíli klíčky od Alfy Romeo 4C Spider, jednoho z mála mechanických, analogových aut současnosti.

Povinnosti plním po nocích, abychom společně s fotografem Ondrou Kroutilem, s nímž tvoříme Classic Blog, mohli na pár dní vypadnout. Vím, neberu s sebou krásnou slečnu, nýbrž kamaráda, ale to nevadí, nejedem přece na líbánky. A navíc, zdaleka ne každá žena chápe zálibu mužů v rychlosti. Ondrovi věřím, v řízení se na sebe můžeme 100% spolehnout a na cestách jsme sladěni. A to je pro mě zásadní…

Plán cesty


Když Alfa, tak kam jinam než do Itálie, do muzea milované značky v Arese u Milána. Další plán? Uvidíme, chceme dát Monte Carlo, tam je dobře vždycky, i když gentlemany nahradily davy zbohatlíků bez vkusu. Kde budeme spát? Kdo ví, to se bude řešit po cestě…

Naše cesta za snem začala v jistý pátek v poledne v Praze. Nulujeme palubní počítač, tankujeme plnou a vyrážíme. Cesta bude dlouhá… Dálnice utíká běžnou cestovní rychlostí, my se seznamuje s Alfou, která všude budí zaslouženou pozornost. V tunelech u Regensburgu jí necháváme prskat a řvát do výfuku, jsme jako malí kluci. Jenže máme pocit, že rozvernou Italskou slečnu to prostě baví taky…

Prvních třeba sto kilometrů jsme si trochu zvykali na vyšší úroveň hluku v kabině a vzhledem k tomu, že 4C je původně kupé a proudící vzduch naráží do výztuh vedle našich hlav, střechu raději necháváme nataženou. Vím, že je to trapné (protože je to Spider), ale při rychlých dálničních přesunech pohodlné, protože když letíte německým autobahnem 200 km/h, situace v kabině bez střechy je už celkem brutální. A navíc – v kufru máme tři batohy a střechu není kam dát…

Nevadí, necháváme to tak. Kolem čtvrté odpoledne děláme první zastávku – odbočujeme z německé dálnice, abychom prozkoumali roztomilé malé historické městečko Leuchtenberg s dominantním středověkým hradem. Z jednoho prostého důvodu: vždy ho míjíme, ale nikdy jsme ho neviděli. To je bohužel osud mnoha krásných míst v Německu, když nám tato velká země často slouží pouze jako transit.

Brzy nám dochází, že musíme vyrazit dál. Střídáme se po dvou hodinách a jízda na dálnici pěkně utíká – průměrně jedeme kolem 160-180 km/h, lehkost 4C dovoluje snadné zrychlování i brždění. Dostáváme první pozitivní ohlasy na stylový způsob dopravy…

Předsudky stranou

Mnoho lidí nám tvrdilo, že 4C je doslova „pekelné“ auto a že prý pokud člověk není masochista, moc moc daleko se s ním jezdit nedá. Je prý až příliš tvrdé, nepohodlné, náročné. Když parkujeme v Bregenzu (600 km od startu), kde si nutně musíme dát kebab na promenádě a následně projet zákazy vjezdu do přístavu kvůli fotkám, jsme svěží a v pohodě. A vysmátí. Proto – až vám někdo bude vyprávět o tom, jak se něco nedá, je to nekomfortní nebo nepříjemné, protože to neodpovídá znuděné, rosolovité povaze většiny stáda, pošlete ho do háje a udělejte to po svém. Ideálně nikomu nic neříkejte, nevysvětlujte, jen si užívejte to, co přijde. Dokažte si, že to zvládnete, že na to máte. Je dobré si dávat výzvy, překonávat se. Posune vás to.

No není krásná? Samozřejmě že je…

Slunce začíná rychle klesat k rozsáhlé vodní hladině, takže se rychle přesunujeme. Kolem Bodensee způsobujeme vítaný rozruch, a to zejména na promenádě, kde 4C často střílí do výfuků a chová se jak rozdivočelá puberťačka. Bavíme se… Během večeře se ze sociálních sítí dozvídáme, že nás kamarád klidně ubytuje v Memmingenu, takže nastává čas se rozhodnout, co dál. Brzy nám dochází, že jsme zrovna vyrazili a tudíž se nechceme vracet cca 60 km. Raději pokračujeme. Letíme nočním Švýcarskem, opuštěné horské pasáže nám vyplavují adrenalin a kolem 11 v noci bookujeme laciný hotel v Luganu. Sice je to Ibis Budget, ale vzhledem k lokalitě zase tak levný není. Nevadí, snídani odmítáme a po dvanácti hodinách v naší milované Alfě usínáme spravedlivým spánkem.

Nejdelší den naší cesty. Vstáváme v šest a než se pořádně rozednívá, fotíme na promenádách, u historických vil a v přístavu. Lugano je krásné místo, historické centrum obklopené jezery láká k projížďce. Shopping nás nezajímá, raději si přímo v centru vychutnáváme luxusní anglickou snídani – rozhodli jsme totiž, že dobré (a pravidelné) jídlo a hotel každou noc pro nás budou adekvátní dávkou luxusu, kterou potřebujeme. Carabinieri ve starém Puntu okukují náš vůz společně s několika místními staříky. Většina si dělá fotku, chytám několik úsměvů. 4C vyzařuje pozitivní energii a všem se líbí, což nás těší. Díky tomu víme, že děláme správnou věc a rozbíjíme šeď sobotního rána.

Pomalu a líně překonáváme městskou zástavbu, až konečně míjíme zcela opuštěný a ošuntělý hraniční přechod. Itálie nás vítá prozatím hlavně zápachem a rozbitými silnicemi. Jsme v Chiassu a míříme do Cernobbia, abychom navštívili slavnou a krásnou Villa d´Este, kde se každoročně koná ta nejfajnovější soutěž elegance klasických automobilů.

V domácím prostředí


4C se tu cítí jako doma. Pózuje, předvádí se ranním slunci a mate kolemjdoucí svou živelnou krásou. Ondra něco fotí, já se kochám luxusem vily a hledám na jezeře elegantní čluny. Městečko se probouzí jen pomalu, a proto se musím spokojit s několika běžnými plavidly, žádná Riva u mola nekotví. Nevadí, opět usedám do útulného interiéru a obyčejným klíčkem oživuji naší rudou společnici. Pokochali jsme se, ale my potřebujeme vyrazit dál… V deset dopoledne totiž máme sraz s Rafaelou v Alfa Romeo Museo, abychom se správně naladili. Brzy se napojujeme na předražené italské dálnice a letíme s větrem o závod. Italové jsou nadšení a někteří se svými pandami dokonce marně snaží s námi držet krok. Nejde jim to…