Ovšem ruku na srdce, jinak v tom nejlepším slova smyslu. Nová a dohromady pátá generace japonského supermini je jiná než všechny verze před ní a moderní kabát jí sluší o poznání víc.

Ostře se tvářící supermini

Micra dostala agresivní a ostře řezané tvary, štíhlá světla, černý C sloupek vytvářející iluzi „plovoucí“ střechy a velkou spoustu prolisů, které činí Micru vyloženě přitažlivou. I v Nissanu navíc přišlo na přetřes téma individualizace, takže už i Micra dostala možnosti příplatkových paketů a designových balíčků, dále vytahujících auto z běžné konfekce. Jeden mnou testovaný kus v šedomodré barvě proto odíval několik svítivě oranžových plastů, oranžovo-černý polep kapoty a střechy nebo pořádně velká sedmnáctipalcová kola. Jen kdyby skrz ta zadní nevykukovaly poněkud úsměvné bubnové brzdy.

Stejně „funky“ jako exteriér je i interiér, za jehož design zaslouží Nissan opravdu pochválit. Kombinace šedé, černé a oranžové barvy pokračuje i sem a třeba části palubní desky, oděné do oranžové koženky, vyvolávají dojem auta z vyšších tříd. Totéž lze do určité míry prohlásit i o zpracování. Materiály jsou vesměs kvalitní a až na detaily, jako třeba výplně dveří, působí vše docela solidním dojmem.

Sedačka řidiče je francouzsky měkčí, na druhou stranu pozice za volantem je méně „záchodová”, než bych očekával. Vedle klasické dvojice budíků s malým displejem palubního počítače se nachází po mojí pravici ještě dotykový displej s navigací a dalšími náležitostmi. Ten sice sám o sobě není vzorem ergonomičnosti, ale funguje slušně rychle a dělá to, co se po něm chce. Vpředu je tedy vše v pořádku, ovšem zadní místa jsou vhodná spíše dětem nebo menším dospělákům. Na nějaké delší cestování ve čtyřech Micra úplně není a nijak vyloženě cestovní není ani kufr, jehož objem nabírá hodnoty 300 litrů.

Nafta tentokrát vítězí nad benzínem

Jak prozrazuje již název článku, Micru jsem otestoval rovnou dvakrát a přestože se v obou případech jednalo o prakticky totožná provedení v ohledu výbavy, zásadní rozdíly bychom našli pod kapotou. V jednom případě se zde nacházel benzínový tříválec o prťavém objemu 0,9 litru (IG-T 90), ovšem přeplňovaný turbodmychadlem na výsledných 90 koní (66 kW) výkonu.

Ve druhém případě se potom jednalo o čtyřválcový turbodiesel 1.5 dCi (také známý z Renaultů a Dacií, zde s označením dCi 90), opět o výkonu 90 koní (66 kW). Papírově se tak rozdíly mezi motory smrskly jen na točivý moment. Zatímco benzínový agregát disponuje 150 Nm, dieselový dosahuje v podobných otáčkách hned 220 Nm. Jenže papír samozřejmě není vždy odrazem reality a tak se oba motory ve výsledku odlišují poměrně drasticky.