O těžké bouračce bez příkras. Vypiplané BMW se změnilo ve vrak při první jízdě

Pamatuji si, jak se blížíme k horizontu a mně do očí zasvítily prudké sluneční paprsky. Tenhle moment mám v hlavě, jako kdyby trval několik hodin. Poslední obrázek před nehodou. Pak už mám okno jako výlohu showroomu BMW. Do toho si pamatuji jen několik útržků, jako třeba strop sanitky, CT rentgen a příjezd na pokoj…

30.12.2018 Jiří Švamberk
Zdroj: archiv autora

Nepříliš často se nám do redakce dostávají e-maily od našich čtenářů, a už vůbec ne s touto tématikou. Honzův příběh však rozhodně stojí za zveřejnění. 

"Už je to sice nějakou dobu nazpět, ale takový zážitek z hlavy jen tak nevytěsníte. Měl jsem vážnou nehodu, hodně vážnou. K tomu všemu patřím do kategorie „mladý řidič v silném BMW nezvládl řízení…“ S články tohoto typu se na internetu, nebo časopisech setkáváme poměrně často. Taky jsem jich několik přečetl. V té době mě ale ani náhodou nenapadlo, že jednou bude v podobné zprávě figurovat také mé jméno," začínal své vyprávění.

Vzpomíná, že toho dne panovalo krásné počasí - teplo, sobotní pohoda. "U práce na autě jsme vtipkovali o všem možném, prací se bavili. Dělali jsme zrovna brzdy, poslední věc, která k "dokonalosti" chyběla. Nemohl jsem se dočkat, jak tu raketu konečně pořádně provětrám.

Podvozek jsem si nechal seštelovat od táty mého dalšího kamaráda, který je opravdu skvělým automechanikem. Motor šlapal skvěle, podvozek byl perfektně naladěn. Sedli jsme do auta, přičemž jsem ještě lákal kamaráda Martina, ať jede s námi. Zaplať pánbůh, že mu na poslední chvílí zavolala přítelkyně, protože pak bych nejspíš tuhle zpověď psal z vězení," pokračuje.

JAK JSEM TO VIDĚL JÁ

S Michalem jsme hned na prvních několika metrech vyzkoušeli funkčnost brzd i zbytku auta, vše zahřáli a vyrazili na oblíbenou okresní silnici v okolí. Po nějakých pěti minutách jsme dojeli na silnici spojující obce Starý Rybník a Vojtanov.

Jeli jsme najisto, protože o téhle okresce víme, že zde není prakticky žádný provoz. Mělo tomu být i tentokrát…

Přijeli jsme do Starého Rybníka a odbočili směr Vojtanov. Při odbočování jsem samozřejmě nezapomněl na nečistotách na silnici frajersky hodit menší powerslide, už jsem si 100% věřil a měl vše pod kontrolou. Po výjezdu následovalo sešlápnutí plynového pedálu až na zem a my se nechali vmáčknout silou 231 koní do sedačky. Z plné dva na tři. Značka konec obce, moje noha stále nepolevuje a tělo zaplavuje kýžený adrenalin. Plný kotel na trojku až do 6500 ot/min.

Pamatuji si, jak se blížíme k horizontu a mně do očí zasvítily prudké sluneční paprsky. Tenhle moment mám v hlavě, jako kdyby trval několik hodin. Poslední obrázek před nehodou. Pak už mám okno jako výlohu showroomu BMW a do toho si pamatuji jen několik útržků, jako třeba strop sanitky, CT rentgen a příjezd na pokoj, kde výpadek končí. Až tady jsem přišel trochu k sobě…

Přesně v ten moment v mojí hlavě nastala chvíle uvědomění a já si začal pokládat otázky a vybavovat situaci. Řídil jsem… Michal… Jeli jsme v autě… Bourali jsme… Kde je Michal?! To vše mi letělo pomlácenou hlavou a opakovalo se jako zaseknutá deska.

Moje probouzení do světa živých narušili dva policisté, a tak se mi ihned vše spojilo. Na položené otázky si úplně nepamatuji, ale vzpomínám si na mého strejdu, který mi konečně popsal, co se stalo. Taky mi hned řekl, že Michal, můj obrovský přítel a brácha v jednom, byl vrtulníkem přepraven do Plzně s podezřením na těžké krvácení do mozku. Nedokážu popsat co jsem v tu chvíli cítil. Nikomu to nepřeji. Nejhorší byla ta bezmoc, to čekání na jakoukoliv zprávu. Nějakou dobu jsem si myslel, že se mi to jenom zdá, ale bohužel nezdálo.

Já dopadl dobře, byl jsem jen potlučený a dezorientovaný. Taky jsem už o tři dny později Michala poprvé navštívil v plzeňské fakultní nemocnici. Byl celý, mluvil a dokonce se s námi při návštěvě i smál. Čtrnáct dní poté Michala pustili domů," píše.

FAKTA JSOU KRUTÁ

Až dosud to byl popis nehody z mého pohledu. Teď vám popíšu ve zkratce, jak to opravdu bylo. Jsou na to vypracovány dva znalecké posudky.

"Za horizontem, v levotočivé zatáčce, jsem v rychlosti 115-145 km/h dostal přetáčivý smyk, na nějž jsem ještě zvládnul zareagovat. Ve smyku jsem ale levou přední částí trefil bok protijedoucího Twinga, které jsem naštěstí jen otočil do příkopu na střechu, a jeho řidiči se nic nestalo. Od něho jsme se odrazili mimo vozovku do příkopu, do něhož se zapíchla pravá část přídě, což nás následně katapultovalo střechou napřed do vzrostlého stromu. Ten nás vyslal na dalších 20 až 30 metrů do vzduchu a my přistáli v poli na kolech.

Moje auto jsem miloval a dával jsem do něj všechny peníze a samozřejmě také spoustu času. Byla to první věc, na kterou jsem si v Německu ve svých 20 letech vydělal bez pomoci rodičů. Dřel jsem tři měsíce jako Bulhar. Noční, denní, odpolední, pořád dokola. A takhle to skončilo…"

Honza se tehdy pokládal za již poměrně zkušeného řidiče: "Odhaduji, že za ty tři roky, co jsem měl řidičský průkaz, to mohlo být cca 70 tisíc km. Táta mě nechal řídit všechna jeho firemní auta. Jezdil jsem jak s velkými dodávkami s tunovými náklady, tak obyčejnými osobními auty, ale i rychlými sportovními modely všemožných značek. Patřím k těm šťastnějším, kteří k mají přístup k tak pestré paletě automobilů. Dnes si však uvědomuji, že takové možnosti mi možná byly spíše ke škodě…

Tohle nebylo jeho první BMW. Před ním jezdil v BMW E36 320i Sedan z roku 1992. "Jeho 150 koní mi však poměrně brzy přišlo málo. Takže za vydělané peníze jsem koupil BMW E46 330Ci M Paket se skvělým řadovým 6válcovým motorem M54B30, výkonem 231 koňských sil a točivém momentu 300 Nm. Auto jsem si kupoval ze čtvrté ruky v solidním stavu, ale upřímě, žádná špička to úplně nebyla. S omezeným rozpočtem si člověk vyskakovat nemůže," vzpomíná ještě na auto, z něhož zbyl nepotřebný vrak.

"Samozřejmě jsem pak zaplatil daň. Ještě poměrně malou. Řidičský průkaz mi byl odebrán na tři roky a mám šanci ho dostat po odpykání poloviny trestu. Podmínka za těžké ublížení na zdraví z nedbalosti je však daleko nepříjemnější. Ta se se mnou potáhne hodně dlouho.

S Michalem jsme dodnes velcí kamararádi, nic se nezměnilo. Samozřejmě, že to nebylo vůbec lehké, ale opravdové kamarádství vydrží hodně. A já jsem za to neskutečně vděčný. S rodiči Michala je situace jiná. Přestože mi nic nevyčítají, to stigma prostě cítíte. A už nikdy nezmizí.

Dneska mi Michal kamarádsky dělá řidiče. Doufám, že už jen pár měsíců. Bohužel musím uznat, že jsem se na jeho vývoji hrubě podepsal. Bojí se. Jakýkoliv rychlejší řidič ho znervózňuje. A obávám se, že lepší už to nebude.

Já osobně čekám na navrácení řidičského oprávnění jako na smilování. Než se tak stane, chodím pravidelně na motokáry a zaplatil jsem si několik jízd zručnosti a školení. Byl jsem dokonce v Rakousku na soukromém okruhu, kde mě učili zvládat extrémní situace za volantem silného vozu. Protože já se řízení nevzdám. Nikdy!

Za mě, a vlastně i za Michala, vás žádám, koukejte kolem sebe. U řízení přemýšlejte a dejte si čas. Skvělým řidičem se nestanete ze dne na den, byť máte šikovné ruce a postřeh. Nebuďte hloupí a poučte se z chyb druhých. Já měl s Michalem neskutečné štěstí, ale jste si jistí, že vy ho budete mít také?

Miluji auta, miluji řízení, vždy budu vyznávat sportovní jízdu. Je to něco jako droga, nebo alespoň já bych to k droze přirovnal. Ale určitě to nebude na nepřehledných silnicích se špatným povrchem, a především už nikdy ne se spolujezdcem. Od té doby se řízení pro mě stalo komplexnější zaležitosti. I na sedačce spolujezdce nyní sleduju takové věci, jako je znečistění povrchu, všímám si okolní teploty, přemýšlím, jestli nejedeme v úsecích, kde by mohlo být vlhko, přestože neprší…"

Honza

30.12.2018 Jiří Švamberk
DRŽTE S NÁMI TEMPO PŘIHLASTE SE ×